úterý 18. dubna 2023

Sny, plány, tužby. Tolik se toho rozplynulo. Vše se vypařilo jako rosa na slunci. A byly to vůbec někdy skutečné tužby? Nebyly ony pouze nekvalitním tmelem, který se dočasně nacpal do nevzhledných děr a po čase začal odpadávat? 

Život mi připadá jako věčné čekání. Čekání, které nenabízí nic víc než otupělost. Čím jsem starší, tím je pro mě těžší zkoušet nové věci. Je to důsledkem práce s pacienty, kdy po celém úmorném dnu nezbývá již síla. Tělo si přeje známé záležitosti, ticho a alespoň trochu pokoje pro přetíženou duši a unavené uši. Měsíc, dva, čtyři roky... kolik dalších se to ještě dá snášet? Kolik ještě než duše odumře a stejně jako ony tužby se začne rozpadávat jako starý tmel? 

Čekání na víkend, čekání na dovolenou, čekání na svátky... čekání plné frustrace a strachu. Ještě je potřeba vydržet rok či dva. Potom snad věci budou lepšími, říkám si vždy i když vím, že tomu tak není.  J. je ze země, kde je válka, páchaná genocida, utrpení. Láska moje. Kdo ví, co nás ještě čeká. Tak jako naše planeta, žijeme na dluh. My jsme dostali ještě čas. Kolik ho však je, nevíme. O to víc mě bolí, pokud vím, že oním časem mrháme, soustředíme se na běžné malichernosti dne, které nám přehluší onu skutečnost. Onu skutečnost o které sice víme, ale nepřipomínáme si ji. Je to plíživý stín, který nás obklopuje. Je s námi všude, kam se pohneme. Jednou nás přece ale pohltí. 

Není však lepší, pokud žijeme v iluzi, že máme čas? Není lepší, když vědomí obav měníme za fádnost běžných dní a dále pracujeme jako mravenečci na svém mraveništi s úmornou myšlenkou, že jednou snad...?

píseň, která je život

Як ляжу у ліжко спати
Вночі не збудить тривога
Молитимемось не від страху
А просто, бо вірим в Бога

Jak si budu lehat do postele spát,
v noci mě nevzbudí poplach.
Modlit se budu ne od strachu,
ale jednoduše, protože věřím v Boha.

Káťa.

středa 26. května 2021

 Ach, jak je život rychlý. Dneska jsem se dozvěděla, že Ve. už nežije v našem domě. Na zvoncích už neviselo její jméno. Jak je to všechno zvláštní... Každý jsme tu sám za sebe. Je to krásné i děsivé zároveň. Kéž je šťastná. 

Když jsem pak došla do bytu, bylo mi jinak. Uklizené pokoje na mě působily tak sterilně. V kuchyni byly tři prázdné poličky. Působily jako předzvěst, že nás to za tři měsíce s J. čeká taky. Jaké plány jsme vlastně všichni měli, když jsme se sem stěhovali. A vlastně... 

Věčně utíkáme za něčím jiným. Doufáme, že tam již nalezneme štěstí. Kdo ví. Třeba snad ano. 

Obloha je v posledních týdnech tak ponurá. Skoro, zdá se, nevychází slunce. Je to zvláštní období plné bolesti. Ach, velmi často mám v poslední době strach. Jak zvláštní je, že svou naději upínáme ke slunci. Slunce je požehnáním, myslím. Občas se modlím růženec. Jen tak než chodím spát. 

Neměli bychom si připouštět některé věci. Často myslím na to, že... "všichni žijeme na vypůjčený čas". A to bych neměla. 


Káťa.



neděle 2. května 2021

Neumím být vděčná. Neumím si vážit mála. Neumím se těšit z toho, co mám. Je zvláštní, že toho nejsem schopna. Přitom mám vše, co jsem kdy chtěla. Přitom jsem na cestě u níž se mi zdá, že ubíhá správným směrem. A přece... někde v hloubce mé duše, ve všem tom chaosu všedních dní nejsem vděčná. Snad až v těchto chvílích, kdy jsem zavřená v pokoji sama se sebou, cítím věci trošku jinak. Ach, jak moc bych chtěla umět nepoddávat se stresu z běžných dní. Zdá se mi však, že se to nikdy nenaučím. Vždy jsem byla stejná jako i teď, nejšťastnější o samotě se svými myšlenkami a touhami. Se svými myšlenkami, do který se vždy můžu ponořit a se svými touhami, které mi umožňují snít. Cítím se tak svobodně, čas plyne tak pomaličku a snad v těchto chvílích pociťuji něco, co by bylo možné vzdáleně popsat vděčností. Jinak však ne. Kdykoliv je J. nablízku - čas ubíhá rychleji, chvátá. Je tolik věcí v níž je náš pohled na svět odlišný a přece jsme oba stejní. Jenom však v jeho přítomnosti je svět až příliš reálný. Tak příliš reálný až se mi zdá oproštěný od všech snů a tužeb, jež tak zoufale potřebuji k životu. Často mi říká, že mou nejoblíbenější činností je sledování života z okna. A má pravdu. Copak není překrásná ta myšlenka, kdy si představujeme všechny ty osudy lidí pohybujících se tam několik metrů dole pod našimi okny? Kdy se o ně zajímáme ač sami o nich nic nevíme a ani oni o nás? Není krásné vytvářet si svět hezčí, než ve skutečnosti je? Zrovna nyní tak krásně prší. Je takový klid a já mám pocit, že mi patří celý vesmír. A to jenom díky tomu, že mohu psát a že snad v této chvíli, kdy není můj život odhalený na dřeň reality cítím, že žiji jako člověk a ne jako pouhá schránka v níž není ničeho. Je to tak zvláštní, neboť vím, že tyto chvíle zanedlouho skončí. Možná jenom s J. trávíme až příliš mnoho času. Kdybychom se naučili žít více odděleně, možná bych se sama naučila vážit více věcí, které nyní beru jako samozřejmost. Možná. Možná jenom bude stačit, když budu pokračovat v oné cestě a nadále věřit, že onen směr je správný. Možná. Třeba se přece jednou naučím být vděčná a budu pak šťastná, že jsem tak udělala. 


tato skladba je láska


Káťa. 

sobota 16. ledna 2021

pátek 15. ledna 2021

Čas letí dál. Dva týdny nazpátek jsem se ptala, co vlastně zbylo po tom všem. Pár vypitých lahví, pár promilovaných nocí, pár okamžiků štěstí. A teď se tvoje okamžiky štěstí kamsi zatoulaly. Často se sebe sama ptám, kde nyní asi mohou být. A kdepak jsi teď ty? Jenom si na tebe vzpomenu, rukami mi začne proudit těžký chlad. A pak... čas letí dál. 


Kéž žijeme tak, abychom ostatní inspirovali svým životem, svými prožitými okamžiky. Kdo tvrdí, že je povinností po sobě zanechat cosi očividně velkolepého. Ona velkolepost se dle mého skrývá v běžných situacích, v dobrotě a lásce níž se snažíme obklopovat nás i ostatní. A pak je všechno správné. 


Děkuji za všechno V., 

jednou se určitě všichni zase setkáme. Do té doby nám odpusť, že se už nikdy nebudeme těšit s příchodem nového kalendářního roku. 


Káťa.